Život bígla v Brně

No to Vám teda musím štěknout, že ten život bíglího štěněte není žádná sranda. No považte - ráno s paničkou vstáváme po páté a hurá na zahradu se vyvenčit. Při tom musím pochopitelně rychle zkouknout a vyčmuchat, jestli mi tam přes noc moc nelumpačily kočky a jiná nezvaná havěť. Naštěstí už se mi nožičky protáhly a zesílily, tak už to zvládám celkem hravě. A pak tradá s paničkou na snídani. A to Vám tedy štěknu - pěkně jsem si ji vycvičil! Myslela si, že mě odbude jen granulkama. Pché. Ne, že bych je teda neměl rád. Ale co zákuseček? To se přece v každé slušné domácnosti sluší! Po pár dnech a několikerém hlasitém upozornění z mé strany už i jí naštěstí došlo, že trocha tvarohu s mrkvičkou nebo pribináček (nebo jak tomu říkají) bíglíkovi ve vývoji přece nemůže škodit. Tím spíš, že mě čeká fakt náročné dopoledne. Ranní vycházka s pánečkem v lese nebo lítačka na louce. Tam se vždycky nějaký hafík nebo hafan na společné lumpárny najde.  Někdy mám taky důležitý úkol doprovázet pánečka na cestách po jiných dvounožcích. Tak to je Vám fakt úplně super. Sedneme si spolu do té čtveraté krabice na kolech a já mám přední sedadlo - hned vedle pánečka - jen pro sebe. Jupí, to je jízda. Když s námi jede panička, tak mi ho zcela bezostyšně zasedne. No to pak musím celou cestu hlasitě nadávat, aby si jako nemyslela. Někdy už to, jak říká, s nervama nevydrží a vezme mě alespoň na klín. No alespoň že to!
A tak to jde zkrátka celý den. Papáníčko, lítačka, pak si trošku zchrupnout, aby to bígl jako já všechno vydržel a zase dokola. No uznejte, není to makačka? A tomu dvounožci říkají „psí život“.
No abych nezapomněl to nejdůležitější – jednou týdně chodíme s pánečkem na cvičák. To aby prý ze mne byl pořádný a poslušný pes. Jako bych už teď nebyl. No tak jó, zatím jen když zrovna chci. A tak když už tam jsem, tak jim na tom cvičáku trochu něco předvedu. Abych udělal pánečkovi radost, když o to tak stojí a občas mě uplatí nějakým tím piškótkem.  Ale ne zase moc -  však víte, abych se nepředřel a zachoval si svou bíglí tvář. Vlastně pardon mordičku. Po pravdě Vám však musím štěknout, že mě páníček celkem i dost chválí. Asi nebudu úplně ztracený případ, jak se o nás bíglech často povídá! No jo, lidi, ti toho nakecají. Zvlášť když tomu vůbec nerozumí a do naší velké bíglí dušičky vůbec nevidí. Tak to by tak bylo asi pro začátek o mně všechno. Štěknu Vám, až zase něco veselého zažiju. Haf, haf…